Čtenáři si nejspíš vzpomínají, že krátce po zahájení ruské invaze na Ukrajinu byl velkým tématem levice v Evropě požadavek na škrtnutí zahraničního dluhu Ukrajiny coby účinná forma podpory a zároveň coby levicové vymezení proti „neoliberálnímu řádu“. Možná si občas kladou otázku, jestli se něco od té doby posunulo. K žádnému škrtnutí dluhu samozřejmě nedošlo. Některé levicové síly na Ukrajině i v Evropě se tématem zabývají dále, dělají to ovšem způsobem, který míjí cíl a v případě některých dokonce může budit podezření z pokryteckého přístupu.

Jen málokterým událostem je věnována pozornost úměrně jejich dopadu na životy lidí. To platí obzvláště pro války v chudých oblastech světa. Příznačné je to i pro Súdán - zemi, jejíž obyvatelé jsou již po léta utlačováni naprosto brutálním způsobem. Dozvídáme se o tom jen sporadicky a útržkovitě, bez historických souvislostí a hlubší reflexe kolonialismu, jehož důsledky do velké míry stále prostupují z minulých století do dnešních dnů.

V době eskalujícího globálního imperialistického konfliktu stojí levice před potřebou zaujmout ideologicky jasný postoj k válkám. Zdrojem poučení pro nás může být i historická zkušenost z 1. světové války a obrovské selhání většiny tehdejší levice, která v rozporu se zásadami internacionalismu a zájmy pracujících podpořila válečné úsilí svých národních vlád. Proti imperialistickému konfliktu se zpočátku postavila jen nepočetná skupinka socialistů na konferenci v Zimmerwaldu, jejíž odkaz je stále aktuální i dnes. Znamenala definitivní rozkol mezi reformistickými sociálními demokraty a radikálními socialisty, kteří se rozhodli využít krize způsobené světovým konfliktem k revoluční změně a svržení kapitalismu, protože právě ten je příčinou všech imperialistických válek.

Již od uprchlické krize, jež vyvrcholila v roce 2015, můžeme pozorovat silný anti-imigrační narativ, který je přítomen jak v diskuzích na sociálních médiích, tak hraje prim i na předních stránkách novin. Přitom data dokládají, že statisticky se imigrující lidé umí rychle začlenit do společnosti a jejich kriminalita bývá v průměru menší než kriminalita lidí v dané zemi narozených.

Světový systém vstoupil do závěrečné fáze finanční expanze, která se stále častěji promítá do ozbrojených konfliktů na hranicích velkých hráčů. Rusko otevřelo Pandořinu skříňku, když zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu; Izrael se rozhodl definitivně a nezvratně ukončit operaci v Gaze, Libanonu a Íránu, a USA, unavené misí nejvyššího mírotvůrce, vydírají Venezuelu. Zima už není jen blízko, bílí chodci už útočí na Zeď.

Chceme lepší život tady a teď. Boj za reformy pomáhá vytvářet podmínky pro revoluční zápas.

V roce 2024 vydalo Display – sdružení pro výzkum a kolektivní praxi reprezentativní výbor ze spisů polsko-německo-židovské revolucionářky a marxistické teoretičky Rosy Luxemburg pod názvem „Reforma, nebo revoluce?“ V uplynulém roce spatřilo světlo světa druhé nezměněné vydání. Jedná se o velmi významný počin, neboť texty této autorky vyšly v českém překladu naposledy před sedmdesáti lety.

„Já tady platím, takže to bude tak, jak chci já,“ vzteká se zákazník. Pro ty z nás, kteří pracují v obchodech či restauracích, jsou takové situace takřka denním chlebem a nezřídka se stává, že nám lezou na nervy nejen tito nepříjemní zákazníci, ale postupem času začínáme nesnášet kohokoliv, kdo překročí práh našeho pracoviště, což, jak se zdá, řadu potenciálních zákazníků překvapuje. Je to jen osobní vyhoření způsobené nahromaděnou frustrací z protivných lidí, nebo dosud neprozkoumaný projev třídních vztahů v kapitalismu? Ovlivňuje „zákaznictví“ třídní vědomí pracujících? A musí služby skutečně vypadat takhle?

Kniha z edice Zmizelá Praha nakladatelství Paseka¹ se věnuje nouzovým koloniím, seskupením provizorních příbytků vznikajících po 1. světové válce na periferiích velkých měst. Konkrétně pak těm nouzovým koloniím, které vznikly na území Prahy.

V sobotu 16. května proběhly ve Vídni velké protesty proti účasti genocidního státu Izrael v soutěži Eurovision Song Contest. Miroslova Nedvědová z kolektivu Harpyje byla u toho.

V letech 1984 – 1985 zasáhla Spojené království mohutná hornická stávka. Tento klíčový konflikt pracující třídy s nastupujícím neoliberalismem symbolizovaným britskou premiérkou Margaret Thatcherovou připomínal velké dělnické stávky v meziválečném období, stávka však ve skutečnosti neměla svou velikostí v historii obdoby – zúčastnilo se jí 142 tisíc horníků, z nichž velká část vydržela stávkovat celý jeden rok. Stát proti stávkujícím drtivě uplatnil svou represivní i ekonomickou moc, takže již nešlo o pouhou hornickou stávku, ale o zápas za zachování dělnického hnutí tváří v tvář nelítostné třídní válce; potlačení stávky nakonec znamenalo historickou porážku dělnického hnutí a upevnění vládnoucího neoliberalismu na dlouhá desetiletí. Dnes nám nezbývá než se z této historické lekce poučit – inspirovat se nespornými úspěchy a vyvarovat se napříště opakování stejných omylů.

Vzhledem k tomu, že dělníci v přístavech pracují v klíčovém uzlu řetězce vojenského zásobování Izraele, jsou jejich protesty silnou formou solidarity s Gazou.